Vlci proti Mustangům

»Já bych mohl jet na prázdniny k dědečkovi, ale on bydlí přes dva domy od našeho,« řekl kysele Mirek. Bylo vidět, že tentokrát se na dědečka opravdu zlobí. Pročpak se nevystěhoval z Košíkova někam daleko -- no, třeba k moři?

»Co se dá dělat, kluci!« smiřoval je s beznadějnou skutečností Cyril. »Jen když máme co jíst!« Vytáhl z kapsy krajíc chleba namazaný povidlím a zakousl se do něho.

»Copak Cyril!« smál se Milan. »Ten by seděl spokojeně celé prázdniny třeba na kře ledové -- jen když bude mít nacpaný žaludek. Ale už toho nechme a pojďme raději do vody.«

»Tak do vody, kluci, do vody!« pobízel Mirek. A aby chlapce popohnal, vykřikl: »Kdo bude první na druhé straně?«

Rázem zapomněli na své rozladění. Bleskem strhli šaty a rozběhli se k řece jako divoši. Voda vystříkla do výše. Tisíce kapek se zalesklo v oslnivém slunci. Opálené paže brázdily hladinu Rosavy jako vesla.

A již se soukal na protější břeh Mirek. Byl to pomenší, horkokrevný hoch, který vždycky chtěl být ve všem první. Za ním Fanek, Jožka a ti ostatní -- kromě Cyrila, který se nedal žádnými plaveckými závody vyrušit z okusování krajíce. Však byl také kulaťoučký jako soudeček.

»Ale projeli jsme se!« odfukoval Vašek.

»Až pojedeme zpět, můžeme zkusit, kdo pojede nejdéle pod vodou,« navrhoval Milan.

»A kde je Lojza?« vzpomněl si pojednou Karel. »Páni, podívejte se, on nezávodil!«

Všichni se ohlédli. Lojza tam ležel na břiše, hlavu v dlaních a byl tak zamyšlen, že chlapci se skoro polekali.

»Lojzo! Co je ti, Lojzo?« zavolal Fanek.

Lojza zvedl hlavu, potom prudce vyskočil.

»Už to mám, kluci! Už to mám!« vykřikl jásavě.

»Co máš?« letělo od lesa jako ozvěna.