Štafeta

S velikou zprávou poběží po větru dál -- Srdce mé zazvoní podkovou bílého hřebce. Poběžím, napolo zalknut a napolo Bůh, s jedinou touhou: běžeti, vláti a třást -- až, spálený letem, kleknu a tělo dám zemi a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.

(Jiří Wolker: Štafeta.)

ALJAŠKA -- daleká země na americkém severu. Nevlídná země krutých mrazů a sněhových bouří. Země dlouhé zimy a krátkého léta. Země nekonečných a pustých plání, nebetyčných hor a dravých proudů řek. Země, která koncem minulého století prudce oddychovala pod přívalem zlatokopů, jež tam lákaly horečné vidiny zlatých žil a žlutě se lesknoucich bystřin. Země, která jako žádná jiná byla svědkem závratně rychlého vzrůstu pyšných měst i jejich žalostného úpadku. Země téměř liduprázdná, neboť jeden člověk -- běloch, Eskymák nebo Indián -- tam připadá na 25 km2...

A k tomuto vzdálenému koutu naší zeměkoule se upřely před lety oči celého světa. Miliony srdcí bušily prudčeji než obvykle. Nebyla to zpráva o nových nalezištích drahého kovu, která elektrisovala obyvatele všech končin, kam pronikla civilisace. To jemná srdce se sevřela bolestným soucitem nad tragedií, jíž bylo postiženo město Nome. Celý svět se sklonil v pokorné úctě a bezmezném obdivu před hrdinstvím mužů Severu. V těch chvílích, kdy se vzrušením zatajoval dech, mnozí si s hrdostí uvědomovali, jak krásné je být člověkem. A všichni čekali v úzkostlivém napětí, dorazí-li včas k svému cíli aljašská štafeta.

I.

EPIDEMIE.

Lednový večer 1925.

Studený severák dul přímo od pólu. Proháněl se ulicemi městečka Nome jako zběsilý oř. Hvízdal si do skoku, skučel, burácel, sténal a kvílel. Zlobně se opíral do silných okenních tabulí a vnikal do vyhřátých příbytků.

Po šesté hodině vítr ještě zesílil. Zvedal se země čerstvě napadlý sníh, vynášel jej do výše a v hustých mracích jej hnal před sebou. Z dálky se ozýval temný hukot obrovských ledových ker, které na sebe s rachotem narážely, spojovaly se a zase praskaly, až se země zachvívala.

Přes nepohodu se začaly k sedmé hodině dveře domů otvírat a do vánice vycházeli rodiče se svými dětmi. Vítr se do nich opřel, sotva překročili práh domu, ostrými jehlami se zabodl do jejich tváří a pronikal až do kostí. Chodci se zachvěli zimou, vtáhli se do svých těžkých zimníků, maminky přitáhly dětem šály a čapky vtlačily až na oči, ale nic nebylo platno. Vítr je zastavoval, štípal, dusil, vháněl jim slzy do očí, zalepoval chřípí.

„To je hrůza!“ vzdychali dospělí a děti vzlykaly.

Nikdo se však nevrátil domů. Všichni spěchali k hotelu, jehož jasně osvětlená okna jako by je přitahovala magnetickou silou.

V prostranném sále hotelu bylo živo jako na tržišti.

Vpředu u jeviště se hemžily děti, pokřikovaly na sebe a škádlily se. Vzadu seděli dospělí a se shovívavými úsměvy pozorovali rej svých dětí.

„Řeknu vám, že slečna Eliasová musí mít nervy jako provazy, má-li s nimi být celé dny,“ prohodil starý Davison k své sousedce.

„Prosím vás, už je na to zvyklá,“ odpověděla paní.

„Nechte být, já bych to s nimi nevydržel.“

„Ve škole jistě nejsou tak bujné,“ zastávala se dětí jiná paní. „Ale dnes -- kdo by se jim divil? Dětské divadlo! Náš Tommy už týden nemluví o ničem jiném.“

„To máte pravdu,“ souhlasil Davison. „Náš Karel odříkával svou úlohu v každé volné chvíli. Už ji umím zpaměti.“

„A bude to něco zajímavého. Z toho, co jsem zaslechla od naší Mary, jsem vyrozuměla, že hra pojednává o životě v našem městě za prvních dob jeho rozkvětu,“ připojila se k rozmluvě další paní.

„Nejvíce se mi líbí ta příhoda se zlatokopem,“ řekl Davison.

„Která? O tom jsem neslyšel,“ zbystřil pozornost starý pán, který až do té chvíle mlčel.

„To bylo tak,“ rozpovídala se ochotně jeho sdílná sousedka. „Na konci minulého století se začaly hrnout na Aljašku spousty dobrodruhů a lidí toužících po zlatě. Noviny psaly o řekách plných zlatého písku, o báječných kusech zlata, o něž se může leckde zakopnout -- kdo by se divil, že se sem lidé jen hrnuli. Jména Yukon, Klondike, Dawson City bylo slýchat od rána do noci. Každý věděl, že ta jména znamenají zlato a bohatství. A zanedlouho se začalo vyslovovat jméno nové, které dříve nikdo neslyšel. Nome, Nome, šlo od úst k ústům.“

„Jak asi vzniklo to jméno?“ přerušil vypravěčku starý pán.

„To vím z Karlovy úlohy,“ vysvětloval ochotně pan Davison. „Když se roznesla zpráva o novém kraji plném zlata, každý zlatokop věděl, že je to kraj na nejzazším západě Aljašky, blízko Behringova průlivu, a tedy již nedaleko polárního kruhu. Zeptal-li se však někdo, jak se to místo jmenuje, nikdo nevěděl. Říkali, že je to kraj beze jména -- no name. Výraz „no name“ zlatokopové zkrátili na Nome a název ten už našemu městu zůstal.“

„To je velmi zajímavé,“ pokyvoval hlavou starý pán. „A jak to bylo dál, paní?“ obrátil se k své sousedce.

„Do Nome se začali hrnout zlatokopové. Většinou hledali drahý kov každý na svůj vrub, ale po práci se scházívali k společným besedám. Jeden však mezi ně nikdy nepřišel. Bydlil sám ve srubu, sám kutal, sám se živil. Nikdo nevěděl, jak se mu daří, a pomalu se o něho ani nikdo nezajímal. Pozornost zlatokopů vzbudil teprve tehdy, když se několik dní neobjevil na svém kutacím pozemku. Co se stalo Samovi? tázal se jeden druhého. Nikdo nevěděl. Když se v dalších dnech opět neobjevil, vešli do jeho srubu. A tam se jim naskytl smutný obraz.“